U Akia doma

Jeden z mnoha malých bytů, které se v Tokyu nachází.

S pomocí mého kagune jsem z malého gauče odstranil deku, která zakrývala vsechnu tu zaschlou krev, která se tam za tu dobu, co ho mám, nashromáždila a opatrně jsem na něj Katsumi položil. "Jak ses takhle zřídila? Proč si mi neřekla, že někam jdeš? Šel bych s tebou. Seš strašně paličatá, víš to?" brblal jsem zatímco jsem jí šel pro trochu lidského masa. "Víš, co všechno se ti ještě mohlo stát? A co ten vyšetřovatel? Že on ví, kdo jsi? Víš v jakém průšvihu teď jsme?"

,,Hhh, kdybys radši více chodil a méně kecal, to by mi teď fakt pomohlo," zachrčela, jakmile se lépe uvelebila na gauči, na nějž ji položil a hned začal s kázáním. Katsumi si bezděky vzpomněla na to, jak ji takhle sekýrovala Hotaru a automaticky se jí postesklo.
Třesoucí se rukou si sundala masku a pustila ji na zem. Přišlo jí, že náhle může lépe dýchat i vidět a nebyla daleko od pravdy, protože otvory na oči se jí dostala do tváře krev toho parchanta a zakalila jí tak výhled nemluvě o tom, že se jí dostala i do nosu a úst, kde zanechala hořkou kovovou chuť.
,,Ten vyšetřovatel? Docela milý chlapík, Hibiki Daiki, pomohl mi získat čest a teď se mě pokusí získat jako další ze svých trofejí. Neříkej, že se s ním nechceš přátelit," prohlásila a měřila si ho pohledem, který by mohl zabíjet. V duchu mu byla ale doopravdy vděčná.

"Pomohl získat čest? Spíš pár tvrdých zásahů," poznamenal jsem cestou zpátky k ní a podal jí zabalený kus masa. Posadil sem se o kus dál na zem a sundal jsem si masku. Byl jsem rád, že je v pořádku, i když jsem to nahlas neřekl. Hibiki Daiki, pomyslel jsem si. Přemýšlel jsem, jak z toho Katsumi dostat, ale nic mě nenapadlo... vlastně tu byla jedna možnost, ale tu jsem zavrhl. Musí to jít i jinak. Teď budu na Katsumi dávat rozhodně větší pozor. V duchu jsem si povzdechl, když jsem si uvědomil, že nesmím usnout na vavřínek ani v Sachihirově případě. Jemu ale hrozilo jiné nebezpečí než Katsumi. Kdybych se tak mohl naklonovat a hlídat je oba najednou. Odfrkl jsem si a lehnul si na záda s rukama pod hlavou. "Víš, jak je to s tebou těžký?" uchechtl jsem se s pohledem zaměřeným na špinavý strop. "A ty mi to rozhodně neulehčuješ."

Nijak jeho poznámku o cti a tvrdých zásazích nekomentovala a jen mu poděkovala za balíček, který ihned rozbalila a pustila se do jídla. Byla přitom jako obvykle zticha, ovšem u ní se dá ticho rozdělit na několik typů, z nichž tohle bylo soustředěné a přemýšlivé. Akio nevěděl nic o situaci, ve které se ocitla. Vlastně ani nevěděl moc o její minulosti - oprava: vůbec nic. Držela to před ním v tajnosti a nehodlala se mu s tím svěřit, protože se skrytě bála, že ji zavrhne. Jak mu ale vysvětlit tuto situaci? Samozřejmě, už několikrát se vrátila zraněná a pomlácená, ale nikdy ne takto moc - aby se nedokázala ani pořádně postavit a doplazit domů. Nikdy dřív ji nemusel zachraňovat.
Pohlédla na něj, jak si lehnul na záda a povzdechla si. „Vím, že je to se mnou těžký. Omlouvat se ti za to ale nebudu," prohlásila. A protože tušila, nad čím Akio přemýšlel, chvíli na to pokračovala: „Co se týče toho vyšetřovatele... Nemusíš si dělat starosti. Už jsem se rozhodla, že změním identitu. Co myslíš, slušely by mi modré vlasy?" Mluvila tak vážně, že by si člověk myslel, že to tak doopravdy i bere. „Slibuju, že se mu budu vyhýbat jako všem malérům. Ale ber v potaz, že ti to slibuju vždycky, když si na mě všimneš nějakýho škrábance a kde jsme teď? Nesmíš se o mne tak bát," řekla a opět sklonila pohled k masu, které velmi rychle ubývalo. Díkybohu cítila, jak se jí pomalu zacelují rány.

"Já vím, ale..." začal jsem, nakonec jsem však větu nedořekl. Kdyby...kdyby z nějaký ze svých potyček nevyvázla živá...asi bych si to nikdy neodpustil. Nedokážu si nedělat starosti. Nemůžu to prostě nechat plavat, takovej já jednoduše nejsem. Záleží mi na ostatních okolo. Záleží mi na ní. "Dělej jak myslíš," povzdechl jsem si, "ale já tě už zachraňovat nebudu." To byla lež. Vždycky ji budu zachraňovat, protože když ne já, tak kdo? Měl to spíš být takový vtip na odlehčení situace. Ani jeden jsme se však nezasmáli. Ona se nesmála, protože je taková a já...já jsem se nedokázal momentálně smát. V hlavě jsem si představoval nejrůznější scénáře její smrti. Pokusil jsem se tu představu zahnat, ale marně. Bál jsem se o ní. Bál jsem se, že o ní přijdu. "Slibuješ. Vždycky slibuješ," povzdechl jsem si tiše. Pocit beznaděje mně kompletně pohltil. Nemůžu jí v ničem zabránit. Je paličatá, takže mě neposlechne, ba ani mou radu nezváží. Jediný, co můžu, je neustále to s ní zkoušet a doufat, že mě jednou poslechne. V tomto ohledu jsem byl bezmocný. Nejsem žádnej její šéf. Nikdo nebyl, protože nikoho nenechala, aby jí komandoval. "Hele," začal jsem po chvilce ticha, "chci jen abys věděla, že jsem tu kdykoliv pro tebe." To znělo tak debilně, pomyslel jsem si a ihned litoval svých slov.

Pohlédla na něj a setřela si většinu krve z obličeje rukávem, na který se poté také na malý moment zaměřila. Asi si budu muset obstarat nový oděv, protože tohle už nevyperu, pomyslela si, ale hned se na to přestala soustředit, protože Akio opět promluvil. Protáhla se. „No jo, ty jeden hrdino, příště mi nebuď v patách, až se něco stane," prohodila, ale doopravdy to napjaté atmosféře nepomohlo a ona si jen povzdechla. V tomhle ohledu byla naprosto nemožná. Nesmála se, ani nedokázala odlehčit situaci, doopravdy se divila, jak to s ní může Akio vydržet, když to jsou snad úplné opaky až na to, že se oba zajímají o psychologii a jsou si navzájem bezmezně oddaní.
Poté už jen mlčela a zbystřila, jakmile začal další větu. Nepatrně sjí zacukaly koutky - to se už občas v jeho přítomnosti prostě dělo - a ona se posadila na zem vedle něj. „Jinak si tě ani nepamatuji. Vždy jsi tu byl pro mě a já... Si toho vážím, doopravdy. Jen pro mě není lehké se vyjádřit... Říct svoje pocity... Bože, už zas melu nesmysly, vidíš, Akio? Takhle to dopadá, když se snažím mluvit upřímně o svých pocitech! Řeknu ti cokoli jiného, ale tohle po mně, prosím, nechtěj." Radši rychle zakecala to, co mu chtěla předtím říct, protože by to asi nedopadlo dobře.

"Já vím," zasmál jsem se "vždyť já to po tobě nechci." Vždyť ani já v tom nejsem žádný přeborník, pomyslel jsem si. Rád jsem viděl, že se ta její chladná vypočítává skořápka trochu nalomila. I když jen na chvíli, cítil jsem se díky tomu jako ne zas tak velký idiot. Občas bych ji nejradši objal, ale bylo by to divný a nejspíš bych schytal kopanec do rozkroku, takže jsem to nutkání musel potlačit. Stejně už tak jsem se cítil divně, že jsem ji sem přinesl "na nevěstu", takže jsem usoudil, že těch divností pro dnešek stačilo. A když už jsme u toho, tak týhle atmosféry by taky stačilo, pomyslel jsem si. "Hele, necháme to být a dojdeme si do restaurace na 'sněz co sníš'. Kdo toho sní míň, platí. Co ty na to?" usmál jsem se. Když jsem viděl její výraz, můj úsměv se rozšířil a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. "Objednáme ti masový koule," prohodil jsem ještě a uchechtl se nad vlastním vtipem, protože když ne já, tak kdo?

Pochybovačně zavrtěla hlavou nad tím jeho nápadem. To byl celý Akio a takových nápadů, díky nimž často přicházel břichabol, měl více než dost. Vrhla po něm další zabijácký pohled a jemně ho praštila do ramene, když si všimla, jak se snaží potlačit smích. ,,Ts, to jsou blbé fóry," poznamenala s menším úšklebkem. ,,Jsi nenapravitelný, víš to? Jsem sice soutěživá, ale nebudu si kvůli tomu kazit zdraví. To nechám na tobě. Navíc se tam asi nemůžu ukázat v tomhle," dodala a kriticky zhodnotila svůj vzhled. Na vrchním dílu měla dokonce i kousky docela rozeznatelných vnitřních orgánů, jako například střev. Obávala se, že to brzy začne nechutně zapáchat. Vlasy se jí při souboji uvolnily z tentokrát ne tak pevného drdolu a spadly jí do tváře, takže se také nevyhly krvavé spršce.
Povzdechla si. ,,Huh, do čeho jsem se to zas namočila. Doslova," poznamenala spíše pro sebe a kousky ghoulského těla shromáždila na kupičku v její dlani, kterou dala do papíru, v níž bylo předtím zabalené lidské maso.

"Můžeme říct, že Halloween byl celosvětově přesunut na dnešek," zasmál jsem se. "A moje fóry nejsou blbý, to je tím, že seš suchar. Bohužel s tím nic udělat nemůžu a ty nemůžeš nic udělat se mnou." Byl jsem rád, že se konverzace odklonila od předchozího tématu. Myslím, že jsme to tak cítili oba. Všiml jsem si, tak ze sebe sundavá kousky vnitřností a zabaluje je do papíru od lidského masa, které jsem jí před chvílí podal. Podle pachu patřili jinému ghoulovi. "Hele, nechci tě vyhánět, ale myslím, že už bys měla jít, než to na tobě všechno uschne. Hlavně si tu nezapomeň svačinu," ukázal jsem na krví prosakující papír v její ruce.

,,Jen nemám stejný smysl pro humor jako ty, to automaticky neznamená, že jsem suchar," podotkla a dotčeně pohodila hlavou. Měla takové chvilky vlastně i ráda, ač se tak nemusela tvářit. Přesto ale bylo znát, že je uvolněnější, než když je ve společnosti někoho cizího.
,,No jo, no jo, už mizím," zamumlala a zvedla ruce ve vzdávajícím se gestu, v jedné z nich drtila onen nyní ne nijak vábný balíček. Pomalu se zvedla, protože stále ještě cítila zranění na noze, byť bylo o dost zacelenější než před chvílí.
,,Pokud mě do té doby někdo nezabije, tak se možná uvidíme zítra," řekla na rozloučenou a už už chtěla vyjít ze dveří, ale ještě se otočila k Akiovi. ,,Promiň, že jsem ti přidělala starosti, ale tohle bylo něco, co jsem musela zvládnout sama. Jednou... Třeba ti to jednou vysvětlím, slibuju." Opět slibuješ, že, Katsumi? proběhlo jí hlavou a ona si jen povzdechla. ,,Díky za pomoc a rozptýlení." S tím se vydala z jeho bytu.