:Re - Kavárna

„Hm, Kitsune?" zopakovala. Promnula si bradu a dělala, že se zamyslela. Tušila, že se jí na to zeptá, proto už měla zhruba načřtnutou odpověď. „Nevím, kdo to je. Ale vedou se různé spekulace o tom, kdo se skrývá pod maskou i mezi mými vrstevníky. Někdo si myslí, že to je kluk, někdo zase, že dívka... Proč se mě na tohoto ghoula ptáte?" otázala se. Doufala, že jí řekne něco více, než včera ohledně toho, že ji nezahrne do hlášení.
Bylo to ale trochu zvláštní. Spíše by čekala, že ji tam zmíní, ale nechal to být snad kvůli tomu, že ho chránila. Možná měl ale i jiné důvody, no, kdo ví.

Žádná odpověd hmm. Jak nečekané. Ale počkat já jí neřekl že je to ghoul. A taky nějaký překvapyvý zájem o ghouly. Tak se zeptám.,,Jak víte, že je to ghoul ? Pokud vím tak jsem to neřekl. Žeby jsi jí potkala?"

„Je zcela logické, že se jedná o ghoula. Mají nějaké přezdívky, nebo ne? Ptáček je taky ghoul a nejspíše oprávněně, vzhledem k tomu, že nosí ptačí masku," řekla. Poté si ale také něco uvědomila. „Jí? Kitsune je dívka?" Naklonila trochu hlavu na stranu - že by se včera nedokázala dost zakrýt? Mohla to být náhoda, třeba na to přišel... Když se o něj otřela, jak ho táhla pryč. Tohle bude ještě zajímavé, pomyslela si.

Odpověd na mojí otázku byla zase to samé. Žádná odpověd, ale zároveň bez zapírání. Tohle bylo moc i na mě. Buď je doopravdy neviná nebo je ta nejlepší lhářka co jsem kdy potkal. Na její otázku jsem odpověděl:,, Ano jí. Zaprvé jáký kluk by chtěl být liška. Zadruhé má celkem dívčí postavu a za třetí. To je tajné. Trochu jsem se uchechtl a spoměl si na včerejšek. ,,Ještě bych se rád zeptal jak se jmenujete."

První bod jí přišel trochu nesmyslný, přeci jen - každému se líbí něco jiného, ale to neměla chuť řešit. Ale přeci jen se jí potvrdilo, že se o něj nejspíše nechtěně moc otřela. Příště si bude dávat větší pozor. Bude muset.
„Gina Katsumi," představila se. „Pro vás stačí Katsumi." Obyčejně neměla ráda, když jí říkal někdo křestním jménem, ale pro tentokrát by to měla vydržet. „Vaše jméno je také tajné, nebo ho mohu znát?" poznamenala. Neměla v úmyslu znít drze, ale ne vždy se jí to podařilo.

,,Mé jméno je Hibiki Daiki." Odpověděl jsem. Musím jí nějak dostat. Byl jsem si tak moc jistý, že ona bude nejspíš ta liška, ale neměl jsem nic. Žádný důkaz. Prostě nic. Pak mi přišla zpráva, že byl ten muž tedy ptáček, kterého jsem nechal hledat zahlédnut, jak jde do opuštěné továrny v 7 okrsku. To bylo dokonalé. Není moc pravděpodobné, že by tam liška zase přišla. Protože šance, že ho najde nebude moc velká. Jenže co jsem ze včera pochopil tak liška udělá cokoliv, aby ho dostala. Tohle byla moje šance. Pokud tam nepříde tak to sní vzdám pokud ano tak uvidíme. Zprávu jsem si naschvál četl o něco déle a hlavně tak, aby dívka viděla na displej mého mobilu, ale zas né tak, aby to bylo moc okaté. Pak jsem se jí omluvil, že musím jít. Zaplatil jsem za kafe a odešel.

Hibiki Daiki, pomyslela si, když už odcházel. Samozřejmě chápavě přikývla, když se jí omlouval a rozloučila se s ním, když odcházel. Proč ti tak moc jde o Ptáčka a Kitsune?
Nešlo jí to na mozek - věděla, že je to vyšetřovatel, proto je asi chtěl dopadnout. Byla to jeho práce. Něco jí na tom jeho přístupu přišlo ale až chorobného, snad jako by trpěl závislostí na odhalování a zabíjení ghoulů. Proto jí zřejmě nechal nahlédnout do svého mobilu, když si četl zprávu.
Musela se praštit do čela - určitě něco tušil! Přijít tam by ji mohlo ohrozit. Nejen, že by to potvrdilo, že je Kitsune, ale také by ji mohli na místě zabít. Byla si jistá, že po včerejší zkušenosti nasadí do akce zkušenější lidi, protože by doopravdy nebylo moudré tam poslat stejné zelenáče. Měla ale jinou možnost? Pokud ho dnes zabíjí, její tvrdé úsilí jej najít by přišlo vniveč. Dva roky se rvala s toulavými a agresivními ghouly, aby ho vystopovala. A teď, když se jí přímo nabízí, se má nechat připravit o takovou příležitost? Ale co může udělat? Zná její jméno, včera jí slíbil, že to rozhodně neznamená, že po ní nepůjdou. Zničila by si život. A ke svému vlastnímu znechucení musela uznat, že si ho váží víc, než pomsty.
Vedla v sobě spor. Ona, nebo teta Hotaru? Z rozčilení praštila do stolu, čímž na sebe strhla pozornost přítomných, a zachmuřila se. Šlo tady o její čest, ale také o vlastní život. V hlavě se jí začal rýsovat plán - rozhodnutí bylo jasné, dnes se pokusí navázat tajné, lidsko-ghoulské vztahy.

Zhluboka jsem si povzdychl. Dnešek v práci byl úmorný. Lidé jsou občas až neuvěřitelně nenažranější, než ghoulové, které jsem potkal. V restauraci jsem pořád jen běhal z kuchyně do sálu, kde nedočkaví nenažranci jen seděli a remcali. Když jsem všem donesl jídlo, dostal jsem jen vynadáno, že jdu pozdě. Měli štěstí, že jsem se udržel. Což ale neznamená, že mi ve skladu pak po rukou nepřeběhlo pár výbojů. Když jsem konečně vyšel do nočního Tokya, věděl jsem přesně, kam půjdu. Re jsem si za posledních pár týdnů docela oblíbil. Vařili skvělou kávu. Ani jsem se nestaral, jestli ji vlastní ghoulové, bylo mi to fuk. Ve dveřích jsem se mihnul s nějakým mužem. Nekoukal jsem, nezajímal mě. Ani neměl nijak zajímavý pach. Vešel jsem a našel si místo v ústraní u okna. Když přišla servírka, příjemně jsem se na ni usmál a požádal o dvojité espresso. Zeptala se mě jestli k tomu něco chci. Odmítl jsem, záleželo mi jen na kávě. Navíc, už jsem začínal mít docela hlad. Servírka taky neměla nijak výrazný pach. Navíc se snažila ho kompenzovat nechutně ovocným parfémem. Nemohl jsem se dočkat kávy. Když ji přinesla, poděkoval jsem a ponořil se do její příjemné vůně. Po chvilce jsem se napil. Výborná jako vždy.

Okolí jsem ani nevěnoval pozornost. Všechna patřila jen mé skvělé kávě. V tu chvíli mi mohlo být úplně jedno i to, že by na mě naběhl celý pluk CCG i s vyšetřovateli. Byl jsem jen já a to skvělé espresso. Upíjel jsem ho pomalu a koukal z okna na tepající noční ulice. V polovině šálku mě ale z relaxace vytrhl výrazný vjem. Lehce jsem se nadechl nosem a zavadil o neobyčejnou vůni. V tom momentě jsem vydechl a zavětřil víc. Ucítil jsem někoho omamného. V břiše mi slabě zakručelo. Do kavárny totiž přišla dívka asi mého věku. Ještě jednou jsem se nadechl. Voněla vskutku báječně. Abych hned nevstal, uklidnil jsem se dalším douškem kávy. Pak jsem vzal podtácek i s šálkem a přemístil se k baru, kde se posadila i ona. Přátelsky jsem pozdravil. Ona se mírně lekla. Slabě se přikrčila a její vůně jen zesílila. Nedal jsem na sobě ale nic znát a v klidu se představil. Odpověděla mi, že se jmenuje Michiko. S úsměvem jsem jí objednal také jednu kávu. Přijala a uvolnila se. Než jsme dopili, příjemně jsme si popovídali o ní a jejích zájmech. Na to, jak byla nesmělá, když jsem přišel, se teď naopak zdála hodně výmluvná. Povídala mi jak ráda jezdí na koních a čte. Já se jen usmíval a přikyvoval. Není nic snazšího, abyste dívku, jako je tahle, zaujali. Pochválila mě, jaký jsem dobrý posluchač. Klasika. Jakmile jsme měli vypito, zaplatil jsem a nabídl se, že ji odvedu, že domů nespěchám. Usmála se a souhlasila. Její vlasy opět rozvířily tu příjemnou vůni. Pomalu jsme vyšli z kavárny pryč.

Prišel jsem opět. Do téhle kavárny, kde jsem potkal tu divnou dívku. Přišel jsem proto, že jsem jí řekl, že se tu sejdem při našem posledním setkání. Dokonce jsem si všiml nějakého další ghoula co jí odnesl, ale neviděl jsem ani masku. Ve skutečnosti jsem nevěřil, že sem příjde. Ačkoliv to samé jsem si myslel v továrně, proto jsem sem radší přišel. Naštěstí tu měli výbornou kávu. Ne jako v automatech u nás na stanici. Obědnal jsme si kávu a nějaký koláč a rozhodl se počkat jestli mě nahodou opět nepřekvapí. Po tom úspěšném případu jsem neměl teď moc práce, takže jsem si tu mohl dovolit tu čekat celkem dlouho. No uvidíme. Překvap mě ptáčku.Řekl jsem si v duchu.

Zašel jsem si do kavárny. Žádný konkrétní důvod jsem neměl...teda vlastně jo, měl jsem strašnou chuť na kafe. Když jsem se posadil a objednal si, začal jsem přemýšlet o včerejšku. Myšlenky se mi zastavili u Katsumi. Co si myslíš, že děláš, pomyslel jsem si a trochu jsem se zastyděl. Zkusil jsem myslet na něco jiného, ale všechny myšlenky se furt stáčely k ní. Teda až do doby, než jsem si vzpomněl, že Sachihiro mám za tři dny narozky a já pro něj nic nemám. Safra, pomyslel jsem si, ale pak jsem si vzpomněl na naše včerejší vtipkování s Katsumi. Myslím, že Sachihira by, narozdíl od ní, dárek v podobě pozvání na "nažer se až praskneš" velmi ocenil. Přinesli mi kafe a já ho napůl mimo přijal a poděkoval jsem.

Popravdě, Katsumi se ráno ještě chtěla zastavit v kavárně. A výjimečně ne kvůli kávě. Měla za to, že by se tam mohla jít podívat na toho vyšetřovatele, co jí jako chce, ale zarazila se, jakmile skrz výlohu uviděla dveo známé postavy - nejen Hibikiho, ale i Akia, který se nezdál, že by si Holuba všiml. Skryla se za roh jedné z budovy ještě předtím, než si ji kterýkoli z nich stačil všimnout.
Opět byla na vážkách. Kdyby tam vstoupila, aby 'vyzvedla' Akia, všiml by si jí Hibiki a mohl by toho poté využít ve svůj prospěch. Kdyby si zapamatoval Akiovu tvář, mohl by ji nějak vydírat a to ještě netušil, že její kamarád je vlastně také ghoul. Ale kdyby tam vlezla a začala se bavit s Hibikim, jak by na to reagoval Akio? Třeba by si myslel, že se spojila s CCG a začala jim donášet na jiné ghouly, ale to ona neměla zapotřebí. Možná by se mu zmínila o tom agresivním společenstvím, jehož součástí byl donedávna i Ptáček, bohužel, přišla o všechny informace. Po jeho úmrtí se nejspíše stáhli - to vypozorovala již včera při noční procházce.
Tak i tak, nechtěla, aby se stalo cokoli z těchto dvou možností.
Vytáhla tedy mobil a napsala chlapci zprávu: Nechci ti kazit iluze, ale měl bys táhnout do školy. Tak dopij to kafe a jdeme. Počkám na rohu ulice.
Opět zněla až moc nepříjemně, ale byl to takový instinkt. Něco jako ochranný mechanismus, když cítila nebezpečí, které nemuselo hrozit jí, ale i osobě, na které jí záleželo a to Akio doopravdy byl. Nechtěla, aby se kvůli ní dostal do křížku s CCG, když nemusel. Tohle byl její boj a ona musela udělat všechno proto, aby ho z něj vynechala.

V kapse mu zacinkal mobil. Přišla mi zpráva od Katsumi. "Hmm? Zpráva od Katsumi? To je raritka," zamumlal jsem si sám pro sebe. Rozkaz, šéfe, odepsal jsem a následně jsem jí poslal mrkajícího smajlíka. Nenápadně jsem se ujistil, že mám její masku a následně jsem upil kávy. Žádný spěch. Sice mi Katsumi dá přednášku o tom, že jsem šnek, ale ode mně výklad dostala včera, tak si budeme rovni.

Seděl jsme v kavárně a nic se nedělo. Alspoň se tentokrát vyplnila moje předtucha. Už jsem se chystal vstát a odejít. když jsem zaslechl něco zajímavého. Zpráva od katsumi. Pomyslel jsem si když jsem slyšel chlapce jak to řekl nahlas. Byl ve stejném věku jak ona. Takže lidský kamarád nebo oběť nebo snad ghoulský kamarád? Tak či tak jsem se rozhlédl. Nikde jsem ji neviděl. Nu což budu si hrát na policejního psa. Čekal jsem co ten chlapec udělá a až odejde půjdu za ním. Dnes jsem si díky bohu vzal i svůj kufřík, ale nechtělo se mi ho moc ukazovat tak jsem ho strčil pod kabát.

Měla sto chutí praštit hlavou o zeď, když jí přišla odpověď, protože znamenala něco jako: Neboj, tvůj duch bude mít svolení udělat mi přednášku o dochvilnosti, protože se mého návratu asi nedožiješ. Katsumi to iritovalo a to fakt hodně. Nesnášela, když někde nemohla být včas, tentokrát to bylo ale jiné. Možná byla 'overprotective', ale nemohla si pomoct. Brala Hibikiho jako hrozbu, ale ne tak úplně pro ni, jako pro Akia, ačkoli věděla, že on se umí bránit. Jen nechtěla, aby musel nést následky za to, že jsou vůbec tihle dva přátelé.
Poslala mu další zprávu: Já to myslím vážně, Akio. Ten vyšetřovatel tam na mě čeká a jestli mu dáš nějak najevo spojitost mezi námi, možná půjde i po tobě. A ty moc dobře víš, že o tomhle nežertuju - jako koneckonců o ničem, jsem přeci suchar. Tak to pro mě, prosím, udělej a zmiz co nejdřív.

Opět se ozval signál, že mi přišla zpráva. Nijak moc mě informace o vyšetřovateli nepřekvapila, koneckonců jsem ho cítil. Herecky jsem protočil očima. "Kam tak spěchá? Je spousta času," zamumlal jsem a doufal, že tím navodím dojem, že o vyšetřovateli nevím. Dopil jsem kávu, schoval mobil zapnul tašku a šel jsem zaplatit. Pak jsem, na mě docela svižným krokem, vyrazil. Pokud za mnou ten holub pude...tak daleko jsem to nedomyslel, ale na něco přijdu. Přece jen pracuji nejlíp pod tlakem. Nic Katsumi neřeknu. Alespoň zatím. Pousmál jsem se. Chtěl jsem Katsumi pomoc, ale tohle jí rozhodně momentálně nic neulehčí. Kdo ví, třeba se jim pod maskou nic netušícího člověka dostanu pod kůži a možná...možná budu nucen ho zabít...možná mu jednoho dne budu muset vrazit kudlu do zad...ale bude to pro Katsumi! Když nebude jiná možnost, udělám to pro ni. Jen čas ale ukáže. Vydal jsem se za Katsumi na roh ulice.

Chvíli jsem váhal jestli to není moc nebezpečné, ale tuhle šanci si nenechám ujít. Vydal jsem se za chlapcem šel celkem rychle býk bych podezřelý kdybych taky takle pospíchal tak jsem nasadil o něco pomalejší chůzy a když jsem mu zmizel z dohledu tak jsem doběhl tu vzdálenost o kterou mě utekl. Pro jistotu jsem si zapnul sledování pozice a dal si sluchátko do ucha, abych mohl zavolat posíli nebo svůj team kdyby se něco pokazilo.

Vzhledem k tomu, že jí již nepřišla žádná zpráva, usoudila, že Akio projednou dbal na její radu a vypadl, jak po něm chtěla. Dost se jí ulevilo. Sama tedy vyrazila na roh ulice a vlasy si přitom svázala do culíku, což u ní nebylo moc běžné. Dnes ji ale deptalo, jak se jí vlasy vlnily všude kolem. Byla z toho všeho nehorázně podrážděná.
Když ho zahlédla mezi všemi těmi lidmi, vyšla mu naproti a s zcela vážným výrazem spustila: „Jsi v pořádku? Všiml si tě? Nejsi zraněný? Učil ses na ten test z angličtiny?" Ke konci jí ale hlas vyskočil o oktávu výš a ona začala pohledem těkat po kolemjdoucích. Nebylo běžné, že by se Katsumi přestala kontrolovat. Zhluboka se nadechla a opět vydechla, načež si promnula spánky a odvrátila hlavu na stranu.

"Všechno je v pořádku," usmál jsem se na ni. "Nemusíš se o mě tak moc bát," bez toho, abych na ní čekal jsem se vydal směrem ke škole. Po chvilce již pomalejší chůze jsem se na ni otočil. "Tak jdeš? Nejdřív mě tady proháníš, a pak sama udržuješ," zavtipkoval jsem. Až zjistí, že jsem jí lhal, tak mě zabije, pomyslel jsem si. "Hej, vy dvě hrdličky! Počkejte na mě!" zavolal na nás něčí hlas, který jsem okamžitě identifikoval jako Sachihirův. Přihnal se k nám jako velká voda. "Co se děje? Zaspals?" ušklíbl jsem se na něj, když jsem viděl, jak neupravený je. Hnědé vlasy měl rozcuchané, oblečení neupravené a oči pořád napůl slepené ospalkami. "Budík mi nezazvonil a já se probudil o půl hodiny dýl," postěžoval si. Pousmál jsem se nad skutečností, že na přípravu do školy potřebuje alespoň hodinu. Chtěl nás nejspíš dohnat, protože by kvůli škole nikdy neběžel.

Chvíli jsem toho chlapce sledoval. Když jsme ho viděl jak se potkal s tou dívkou tak jsem se trochu pousmál. Tady jsi Liško. Řekl jsem si v duchu. Když jsem výděl jak přátelsky se chová k tomu chlapci tak možnost, že je oběť byla pryč. Takže ghoul nebo člověk? Tak či tak blízký. To by se mohlo hodit. Sledoval jsem je dál. A dokonce k nim přibyl další. Kam by mohli asi tak jít pomyslel jsme si.

,,Že se o tebe nemusím bát, mi říkáš i předtím, než sníš tři krabice pizzy s Sachihirem a víš, jak to potom dopadá," podotkla dotčeně, jako by se tak snažila zamaskovat to, že se o něj až moc stará. Sama se chtěla přesvědčit o opaku, což se jí i docela dařilo, ale nedokázala se ovládat, a tak se tak chovala. Pomalu vyšla za ním, když ji popohnal, ale nijak tu poznámku nekomentovala.
Zarazila se, jakmile zaslechla hlas Akiova kamaráda. ,,Hrdličky?" zopakovala zmateně, chvíli těkala pohledem mezi nimi a poté znovu otevřela pusu, aby se ho zeptala, co to má jako znamenat. Mezi nimi přeci žádný milostný vztah nebyl. Nejspíš? Z hrdla se jí ale vydralo jen táhlé 'aaa', což ve finále znělo, jako by byla uprostřed nějaké nemravné činnosti. Zastavila se přitom pohledem na šedovlasém vyšetřovateli s brýlemi, který je pozoroval. On mi nedá pokoj, prolétlo jí hlavou a její uvolněné rysy ve tváři rázem ztvrdly.
,,Běžte napřed, kluci. Zapomněla jsem si koupit kafe," vymluvila se z jejich společné cesty do školy a když se otáčela zpět ke kavárně, ani se na Akia nepodívala, protože věděla, že by jí určitě věnoval nějaký varovný pohled, jelikož nejspíše tušil, co má za lubem. ,,Kdybych vás nestihla po cestě, určitě se uvidíme ve škole." Asi tím chtěla Akia uklidnit, že jí nic nehrozí, sama si tím ale nebyla úplně jistá.
Rozvážným krokem došla k vyšetřovateli a pohodila pochybovačně hlavou, jako by nevěřila, že tohle opravdu dělá - jak ona, tak i on. ,,Tak mě napadá, zda jste klesl tak nízko, nebo vám zcela chybí morální zásady, že jste se rozhodl pro narušování mého soukromí a zcela jistě se chystáte zasáhnout i do mého osobního života," spustila a věnovala vyšetřovateli pohled tak ostrý, že by mohl krájet sklo. ,,Takže teď vám dám dvě minuty, abyste mi stručně vysvětlil, o co vám jde, zatímco já si půjdu koupit kafe v kelímku a pak zase zmizím, ano?" S tím zamířila do kavárny, kde si u baru objednala a znovu pohlédla na Hibikiho. ,,Tak?"

"Ona mě nemá ráda," povzdechl si Sachihiro, čemuž jsem se zasmát. "Seš asi moc otravnej," šťouchl jsem do něj loktem. Jde za tím holubem, pomyslel jsem si, snad má narozdíl ode mě nějaký plán. "A ty seš extra otravnej a je z tebe celá pryč," oplatil mi šťouchnutí Sachihiro. Mírně jsem zrudl a to mu neuniklo. "Měl bys jí někam pozvat," zasmál se. "Kušuj!" okřikl jsem ho mírně. "Radši mi řekni, co chceš k narozkám, jinak ti koupím Hallo Kitty pyžamo." S úšklebkem se na mě podíval "To bys neudělal." Odpověděl jsem, že udělal a pokračovali jsme v cestě do školy, debatujíc o tom, co všechno by jsme byli schopni jeden druhému provést. Tiše jsem doufal, že nás Katsumi brzy doběhne. Nelíbilo se mi ji tam nechat s tím holubem samotnou, ale musel jsem.

Ve 20. okrsku se nesou zvěsti, že zde byl zabit vyšetřovatel. Já o tom ještě neobdržel žádnou zprávu, proto jsem se rozhodl trochu se ve 20. okrsku porozhlédnout. Po krátké procházce okrskem, jsem zamířil do kavárny. Bylo otevřeno a tak jsem vstoupil. ,,Dobrý den." Pozdravil jsem, objednal si svou kávu a usadil se u stolu a čekal až mi kávu donesou. Mezitím jsem letmo poslouchal o čem lidé mluví a nenápadně jsem čas od času kontroloval jestli se neděje něco podezřelého. Nakonec, jestli tu byl opravdu zabit vyšetřovatel, tak bych měl být alespoň opatrný. ,,Snad tu padne nějaké slovo o té události." Řekl jsem si sám pro sebe a dále poslouchal a čekal. Poté jsem si všiml, že se v kavárně nachází další člen CCG a bavil se s nějakou mladší holkou. ,,Až jejich rozhovor skončí mohl bych se ho zeptat, jestli o tom neví něco víc." Mezitím jsem pokračoval v popíjení kávy, pozorování okolí a naslouchání místním drbům.

Když ke mě ta ghoulý dívka přišla a zeptala se mě co po ní chci byl jsem překvapený. Asi ze mě moc strach nejde pomyslel jsem si. Zeptal jsem se: Není snad jasné co chci ? Chci jen lovit ghouly a vidím že jsou i tací u kterých chceš aby zemřeli. Takže ti dám navýběr. Buď budu lovit ty o kterých mi řekneš nebo budu lovit tebe a tvé kamarády. Na své rozhodnutí máš den. Zítra mi napiš odpověď na tohle číslo. Nato jsem jí podal papírek s telefoním číslem na jeden z mých pracovních mobilů a odešel jsem.

Škoda, že odešel tak rychle, pomyslela si, když zůstala u pultu s jeho číslem v ruce. Ani jsem mu nestihla vyhrožovat a hezky od plic mu říct, čeho všeho jsem schopná. Jak nepříjemné. Přesto ale musela uznat, že jí ten vyšetřovatel hrál do karet - měla totiž na jazyku něco podobného. A nebylo nic lepšího, než tajné, lidsko-ghoulské vztahy, které se právě hodlala navázat i přes jistou nechuť ke všemu živému, co dokázalo mluvit. Teď ale měla nějakou jistotu, že se její život tak rychle neroztříští na kusy a také měla v úmyslu toho využít.
Zaplatila za kafe a vydala se cestou do školy. Nasadila rychlé tempo, aby co nejdříve dohnala Akia a Sachihira, ale aby přitom nevylila tu kávu, když už si jí koupila. Papírek s číslem na vyšetřovatele měla tou dobou již bezpečně skrytý v tašce. ,,Moc daleko jste nedošli," podotkla, když se objevila vedle nich a s naprosto neutrálním výrazem upila z kelímku.
Akio se o tomhle nesměl dozvědět za žádnou cenu. Jestli na něco přijde... Ani na to nechtěla myslet. Už takhle se cítila jako zrádce, sic ji to nijak netrápilo - kdyby si to o ní ale myslel on, bolelo by to.